AI, to je téma. Vzbuzuje spoustu emocí. Tak jsem si řekl, že se na to posadím, pořádně si to promyslím a řeknu ti svůj názor.
Když se dívám na AI, je ve mně část, ta sci-fi část, která si myslí, že je to hrozně cool a že je vzrušující doba být naživu. A pak je tu ta thrillerová část, ta, podle které je dystopická vzpoura robotů nevyhnutelná. Vzrušující a děsivé zároveň.
Jenže o tom nejspíš přemýšlíme z pohledu autora. A tady názor opravdu mám, a silný. Když jsem tvořil Reverie, nedělal bych takovou vědu z toho, jaký má editor pocit, kdybych nechtěl, aby v něm lidé psali. Psát máme my, lidi. Pro AI tu rozhodně místo není. Kdybych chtěl postavit systém na psaní románů pomocí AI, vypadal by úplně jinak.
Jenže já žádný stavět nechci, protože si nemyslím, že má své místo. Upřímně mě znepokojuje, kam to celé spěje. AI teď generuje tolik obsahu a pak se učí ze svého vlastního výstupu, že z toho podle mě bude jakási sebezpětnovazebná příšera, která vše zhomogenizuje do stejné ploché a nudné prózy. Už teď to vidíš na obrázcích od AI. Ne vždy dokážeš říct proč, ale cítíš to. Je na nich něco trochu moc čistého, trochu moc předvídatelného, a jakmile všichni používají stejné nástroje, začne všechno vypadat stejně. Psaní jde stejnou cestou. Když ti nástroj dopisuje věty, hlas, který z toho vyjde, není tak úplně tvůj. Je tvůj namíchaný se vším, co kdy ten stroj přečetl. Ale o to ani nejde.
Psaní je o tom vyprávět příběh, který chceme vyprávět. Je to řemeslo. Je to něco, co z nás chce vyskočit na stránku. A příběhy generované AI vznikají v lepším případě jen jako zkratka a v horším proto, aby lidé mohli „chrlit“ obsah pro čistý finanční zisk.
Takže, abych to shrnul, můžu ti slíbit, že Reverie je o tobě. O člověku. O tom, jak ti pomoct vyprávět tvůj příběh bez AI, která ti stojí v cestě a rozptyluje tě. Pomoct ti dostat se do flow a vyprávět ten příběh.
Mark